Mabon a moje dozrání v matku

Mabon a jeho energie v Kole roku

Vrcholnou energii léta spojenou s oslavami Dožínek či Lammasu už máme za sebou, nejteplejší sluneční paprsky také a Kolo roku se nyní opět posouvá dál, do více známého bodu, kterým je začátek podzimu, podzimní rovnodennost nebo také Mabon. Ten oficiálně nastává 21.9.

Je to magický čas v roce, kdy jsou síly světla a tmy v rovnováze, den a noc trvají stejný počet hodin, čas harmonie a vyrovnanosti. Můžeme si ještě užít pár posledních chvil tepla spojených s předchozím obdobím babího léta, než se definitivně přehoupneme do temné části roku, kdy tma začne pomalu přebírat svou vládu, až na nějakou dobu zvítězí.

 

Element země

S obdobím Mabonu nastupuje element Země, element spojeným s půdou, úrodou, stabilitou, vůní hlíny, tělem.  I proto je tento čas vhodný například pro uzavírání smluv či svateb, protože tyto svazky jsou podpořeny právě onou energií stability, prosperity a hojnosti.

Tato energie tedy podporuje materiálno a tak můžeme na podzim cítit velkou vlnu kreativity a chuť tvořit rukama. Nepropásněte toto flow a s radostí se pusťte do vyrábění, které vám pomůže si sednout, zpomalit a přenést pozornost z toho venku na to uvnitř.

Je to čas druhé a poslední velké sklizně, kdy v přírodě kolem nás dozrála většina plodů a je čas je sklidit.

Energeticky je to doba, kdy sklízíme plody naší práce a to nejen na poli jako takovém, ale v dnešní době dokonce snad i více v té symbolické rovině, tedy na pomyslném poli svého života. Zastavte se a zrekapitulujte své úsilí, svou práce, své činy.

Přehupují se pomyslné misky vah– není proto náhodou, že v tomto období začíná ve zvěrokruhu právě toto znamení- je to doba vyrovnávání a zvažování, zda jsme svůj čas využili kvalitně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Stejně tak není náhodou, že se v tento čas u mnoho lidí objevují takzvané podzimní deprese, spojené nejen s příchodem větší tmy, sychrava a deště, ale hlavně s tím, že i duše vnitřně bilancuje a zhodnocuje, jak moc opravdově a upřímně žijeme život podle toho, co uvnitř cítíme, toho, čemu věříme a toho, co skutečně potřebujeme. Pokud je to v nerovnováze, můžeme pociťovat stavy úzkosti, smutku nebo ony zmiňované deprese…

Co je to, co letos sklízíte? O co jste bohatší? Co jsou ty vaše plody? A naopak-co cítíte, že vás brzdilo? Že jste si uvědomili, že už dále nést nechcete? Možná je to stereotypní práce, vzorec chování, … Pojmenujte to a nechte odejít společně s padajícím listím, které tvoří na jaře výživnou půdu pro to nové.

A co letos sklízím já?

Zkušenost být matkou

Tím největším, v čem letos, v tomto období cítím naplnění, to, čemu jsem věnovala celou předchozí část roku, můj největší „brambůrek na poli života“, je můj syn Artur, kterému bude 29.9. 9 měsíců (náš celý porodní příběh si můžete přečíst ZDE).

A tak cítím, že to hlavní, co letos sklízím, je zkušenost být matkou. Jako by to celé až teď ve mně dosedlo, jako bych se konečně dokázala do té role uvolnit a plně a vědomě ji přijmout. Letos poprvé jsem maminka a zatím je to ta nejvíc hořko-sladká cesta, plná stinných údolí a vrcholů zalitých tím nejteplejším světlem lásky. Nikdy jsem nezažila nic tak náročného, co bych zároveň nevyměnila za nic na světě.

A jaká ta cesta zatím byla?

Stále žasnu nad tím, jak rychle mozek zapomíná všechno to špatné, když jde o mateřství. Jak to má ta příroda skvěle zařízený, abychom si ty miminka pořizovali dál a dál. Jak je možný, že Artur na těch fotkách z prvních měsíců tak hezky spinká na posteli, když se ode mě přece nehnul z šátku na krok?

Kde je ten pocit, že je to tak strašně těžký, že další takový zážitek si hodně rozmyslím? Nebo ten pocit, že jsem dokázala něco nadlidského, když jsem s ním došla až do krámu a zpět? Vždyť to bylo tak skutečný, vypadalo to, že to tak bude navždy- což mě děsilo hlavně v těch těžkých chvílích.

Kde jsou ty pocity, kdy si přeju, aby už mu bylo 18náct a vydal se do světa, když teď si tak šíleně přeju zastavit čas, abych ho mohla navždy ňuňat v tý nesmírný roztomilosti, měkkosti a voňavosti?

Svoboda

Na začátku bylo pro mě největší a nejtěžší téma svobody. Nešlo mi se uvolnit do toho sladkého nicnedělání a přijetí, že teď už hooodně dlouho tu svobodu, na kterou jsem byla zvyklá, nezažiji. Milovala jsem ji, milovala jsem svůj život, cestování, nespoutanost, dělání si, co a kdy jsem chtěla, tvoření, svou práci! Milovala jsem dynamiku mého života. Měla jsem rozjetý projekt, rozestavěný dům, který volal po mojí práci. A najednou to bylo pryč v tak extrémní podobě, že jsem si neměla kdy dojít na záchod! Uf, silná zkušenost, která mě hodně zjemnila, zvláčnila a já se nakonec dokázala z té vnitřní křeče uvolnit.

Bude z něho mamánek

Ano, ani já jsem se jim nevyhnula-od mé rodiny a okolí. Jistě to znáte. Jste prvorodička a tak vás chtějí všichni poučit, jak to dělat, protože to, že jejich dítě „přežilo“ do dospělosti znamená, že mají patent na výchovu. Nyní to už celé píšu s humorem, ale je fakt, že mi do smíchu často nebylo a to hlavně ve chvílích, kdy miminko vyžadovala hodně pozornosti a já byla unavená. Ale ani tehdy jsem nedokázala vnitřně přijmout, že by mohlo být něco pravdy na: “Když ho budeš mít pořád takhle u sebe a v nosítku, zničíš mu záda a bude z něho mamánek“, „Je na Tebe fixovanej“, „Ať si zvyká na samotu!“, „Ty už ho zase kojíš?“, „Nech ho vybrečet, on si jen procvičuje plíce“ a mnoho dalších. To, jak to vnímám s tím pláčem, jsem před časem sepsala v článku Requiem za pláč.

Tohle vše je pochopitelné, když si uvědomíme, v jaké době vyrůstaly naše maminky a babičky. Vnímám, že jsme první generace, která dělá v této oblasti revoluci. Že jsme to my, kdo se znovu vrací od pouček a tabulek k vlastní intuici a přirozenosti, že jsme to my, kdo mění vnímání početí, těhotenství, porodu, mateřství, zdraví pro naše budoucí dcery, ale i syny.

Na světě existuje spousta knih popisující různé přístupy a postupy na toto téma. Ale žádná kniha nám nedá ve skutečnosti ten jeden zaručený návod jak být dokonalým rodičem pro naše děti. V první řádě usilování o dokonalost je hodně nedostižný vrchol a druhé řadě, mateřství (rodičovství) je největší zkouškou naší intuice, jakou můžeme za život zažít. Je to OBROVSKÁ ALCHYMIE!

Intuice

Intuice je něco, co máme každý z nás, ale z různých důvodů jsme se od ní odpojili. Pokud se s ní znovu naučíme pracovat, znovu se s ní spojíme a rozpoznáme její hlas, je to magický dar, který nás provede životem přesně tak, jak jím máme projít. A proto může kdo chce, povídat co chce, ale já se vždy řídím jí.

Vím stoprocentně, že ji mohu věřit, protože to ona mi byla jedinou průvodkyní při porodu. To ona mi říkala, co mám dělat, to ona mě testovala a já jí. Větší zkoušku intuice si nedokážu představit. A proto i skrze ní vnímám, co a kdy Artur potřebuje. Říkám to s pokorou a vědomím toho, že přijde mnoho výzev a chvil, kdy si nebudu vědět rady, ale píšu to proto, že můj syn není výsledek pokusů a omylů, různých (často protikladných) rad od okolí, ale že jsem pevně vedena mateřskou intuicí, která je přímo navázaná na jeho potřeby.

Jsem matkou chlapečka, který se nebál narodit. Chlapečka, který má už od začátku naši důvěru. Důvěru, že ví, jak se má správně vyvíjet, že on sám si určí tempo (a to píši z pozice, kdy často slýchám, jak je „napřed“. Ale to vychází jedině z toho, že ho porovnávají s nějakými tabulkami, do kterých se snaží chudáky děti napasovat. „A běda, zda jsi o kus pozadu, dítě, a nepaseš ještě koníčky! Nebo už stojí a měl bys být ještě placatá vánočka, protože takhle se Ti zničí páteř“!) Chlapečka, který už s námi sedí u stolu a hezky papá rukama brokolici a květák i přesto, že „když jednou ochutná sladké ovoce, už nebude chtít zeleninu“ a „měl by to dostávat rozmixované lžičkou“.

Ano, jsem na svého syna hrdá, hrdá na to, jak mu ten život jde i bez našich větších zásahů.

Můj úkol

 Mým úkolem je tady pro něho být v té největší lásce a přítomnosti, jaké jsem schopna. Jsem tu pro něho s nekonečným množstvím trpělivosti a péče. Sytím každou jeho buňku mateřskou láskou a přijetím, aby tento druh lásky v budoucnu, nedosycený z dětství, nevyžadoval od své partnerky. Uvědomuji si totiž zároveň, že i tak jsem její budoucí předobraz, a proto je to hodně o práci na sobě, jakým mu jsem vzorem a vlastně taková investice do budoucí snachy : )

 A ne, nebojím se, že z něho bude mamánek. Vím, že mu tím naopak dodám dostatek sebedůvěry, sebe-vědomí a chuti jít poznávat svět, protože já, jako jeho první svět, znamenám bezpečí a jistotu. Vím, že mě pak jednou čeká jeden z nejtěžších úkolů matky: nechat ho jít. Tak jak praví staré indiánské přísloví: „Dítě je host ve tvém domě. Nakrm ho, pouč ho a propusť ho.“

Cítit jako dítě

Jedním z největších zážitků, které mě provází mateřstvím a které mi pomáhají nacítit se na syna, byla určitě regresní terapii- procházení minulými životy. Nebudu tady popisovat celou techniku, ani všechny ty pocity z minulých životů, ani to, zda tomu věřím nebo ne, ale než jsem se „přehoupla“ z tohoto života do minulého, byla tam chvíle, kdy jsem byla opět malé miminko. Ležela jsem v postýlce na zádech a oni dva se nade mnou skláněli. Takto to vypadá jako idylický obrázek, ale ten pocit, který jsem u toho cítila, byl obrovské OSAMOCENÍ. Chtěla jsem být u ní v náručí, cítit lidské teplo, cítit, že mě přijímají. Ještě několikrát jsem pak měla možnost na jiných seminářích se opět vrátit do doby, kdy jsem byla miminko a ten pocit, kdy vedle mě leží maminka s tatínkem, mě vždy rozplakal, protože mi tenkrát tak chyběl.

Nepíšu to teď jako nějakou výtku svým rodičům (oni to dělali jak nejlépe uměli a já měla krásné dětství), ale tyhle pocity miminka, která se necítí přijímáno, dost důležité a milované jsou ve mně zakořeněné, tělo si je pamatuje a i přes hlubokou duševní práci se občas se vynoří jako můj stín.

Díky tomuto zážitku chápu- skrze svého syny cítím- že miminka už od narození vnímají, zda jsou respektované, přijímané, důležité a milované.

Pokud bych už dávala někomu rodičovskou radu, tak by to určitě bylo vyléčení svého vnitřního dítěte, vrácení se do té doby a připomenutí si toho, co paměť už možná zapomněla, ale tělo a duše si stále pamatují. Umožní vám to nedělat ty stejné chyby, nepředávat bolavé vzorce chování a otevře vám to srdce pravému pochopení potřeb vašeho děťátka.

Ideální partnerka

Žiji v komunitě, ve které mám kolem sebe mnoho žen, které mi pomáhají se vším, co se s novou rolí matky váže, od domácích prací, vaření až po péči o miminko a dopřávání si času pro sebe. Můj muž je dlouhé dny na lovu a nemusí tak zažívat ten každodenní kolotoč přebalování, kojení, pláče a uklízení. Nevidí mě neučesanou, ve vytahaném tričku, s prsama až k pupíku a mírným tikem v oku. Vždy se na něho těším, až se spolu večer vášnivě pomilujeme a on mně bude potom hladit po vlasech a šeptat mi, jak jsem skvělá matka i milenka a jak je mi vděčný, že se tak svědomitý věnuji péči o našeho syna.

Tak a teď zpět do reality. Ta je taková, že i když máme takové krásné miminko, tak není vždy vše tak růžově a bleděmodře krásné a neplujeme si neustále na obláčku šťastné rodiny.  Je to zkrátka těžké.

Těžké se úplně odevzdat mateřské roli a přitom neztratit tu mileneckou.  A jde to vůbec? Porod je pro ženu natolik transformující zážitek, že už nikdy nebude stejní jako dřív. I já se změnila. Změnily se mi priority, potřeby, pocity, vnímání, chápaní…Jsem jiná žena, než jsem byla předtím. Největší změnu vnímám v tom, že nyní se nespokojím s ničím povrchním. Nestačí mi to. Né, že předtím ano, ale je to najednou úplně jiný level hloubky života- a to i toho každodenního- po kterém moje duše volá.

A tak mám někdy pocit, že se svým mužem opět znovu poznáváme, jen u toho narážíme na naše předchozí zaběhnuté rutiny, které teď už nefungují, sexualitu, která se překopala od základů, nedostatek času na sebe, který jsme předtím měli téměř neomezený, a mnoho dalšího. Znovu a znovu se na sebe musíme ladit. Nějak vnitřně cítím, že to bude celý jeden roční cyklus, než se to přenastaví do naší spokojenosti.

Je to velká zkouška. Zkouška Lásky. Procházíme jí, jak nejlépe a nejláskyplněji umíme a já věřím, že o co těžší se zdá, o to silnější se náš vztah potom stane.

Obecně téma partnerství a jeho změny příchode miminka by vydalo na samostatný článek, ke kterému se třeba také dostanu.

Královna matka, bohyně

No a pak je tu samozřejmě téma těla. Neexistuje snad žena, která by ho s těhotenstvím a mateřstvím neřešila. A já nejsem výjimka, protože i mně v dospívání naprogramovali na víru v to, že pokud nemám dokonalou postavu modelky, jsem nedostatečný člověk a mám menší hodnotu než ostatní, hubenější. Je to silný program, na jehož odinstalování pracuji mnoho let a více méně úspěšně.

A i v tom mi mateřství dalo sílu. Moje tělo v sobě dokázalo vyvinout dokonalé dítě a samo ho ve zdraví porodit. Ten pocit vděčnosti, kterou k němu cítím, už mi nikdo nikdy nevezme.

Když se dívám na všechny ty obrázky bohyní matek, cítím, že mám nyní jedinečnou šanci si do hloubky prožít vše, co se s tímto archetypem pojí. Že pokud si dovolíme ponořit do jeho tajů, objevíme hloubky, které jsme dosud neznaly a odneseme si bohatství,  o kterém se nám nikdy nesnilo.

A tak si dovoluji být tou oblou, kyprou, teplou, hřejivou, milující, pečující, vyživující, stabilní a zakořeněnou strážkyní rodinného krbu (a nejen to).

Přítomnost

A co vnímám jako jeden z největších darů mateřství? To, že mě dokonale zvědomuje přítomný okamžik. To, že místo mytí oken po mě Artur chce, abych s ním seděla na zemi a koukala se, jak si hraje. A tak tu sedím, pozoruji ho a pak Radka, jak nám sestavuje postel v našem novém domově, a uvědomuji si, že TOHLE JE ŽIVOT. Že se děje právě teď, že skrze nás právě prochází. Né tam někde v budoucnu, až budeme mít tohle a tohle, ale TEĎ, v těchto zdánlivě nevýrazných momentech.

Často na Artura koukám a děkuju, že jsem dostala ten dar být u procesu vývoje člověka. To, že mohu sledovat, jak se pomalu mění, jak mu přibývají vlásky, mění výraz ve tváři a přibývají vědomá gesta… všechno! To, že to vše vnímám a nasávám hluboko do srdce, abych se jednou pak neotočila a nelitovala toho, že jsem si to málo užila a že to vše vlastně tak strašně rychle uteklo.

A tak díky živote, za zatím nejbohatší sklizeň mého života!

***

Všechny maminky, jste také Královny! Pojeďte si to s námi připomenout na kurz Jsem královna* 

"Věnuji se propojování dospělých a dětí s přirozeným rytmem přírody prostřednictvím rituálů a tvoření. Navracím do vědomého života kolo roku a význam přechodových rituálů pro lidskou psychiku." Více o mně a mé cestě zde >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.