Odpoutání od dítěte, když přijde čas a sdílené mého vnitřního procesu

Mému synovi byly v prosinci 3 roky.

Je to nesmírně chytrý a úžasný chlapeček. Od té doby, co se nám narodil, doma, bez jakéhokoliv zásahu zvenčí, jsme byli pořád spolu. Byl nošený celou dobu v šátku, kočárek nesnášel. Od narození s námi spí v posteli, teď už má sice svojí postýlku, ale přisunutou k té naší. Stále ho kojím.

Toto jen na úvod pro představu, jak moc kontaktu, pocitu bezpečí a lásky se mu dostávalo a dostává. Nemám v sobě nikde pocit pochybnosti, že bych mu některou z těchto potřeb nanaplnila.

Hluboce věřím, a celou svojí bytostí a intuicí vím, že právě naplnění těchto základních potřeb duše na začátku života tvoří potom samostatné a sebevědomé bytosti.

A proto jsem nepodlehla nejrůznějším generačním svodům a radám (tahle byla od mém babičky a přišla snad v prvním měsíci po porodu): „Musím ho začít zvykat na samotu.“ Ani tu větu a její absurdnost nebudu více rozepisovat, protože o tom tento můj článek není.

V určitém věku je potřeba začít pomalu, v jemnosti a laskavosti začít svoje dítě více a více pouštět. Říká se, že dítě je se svou matkou první 3 roky spojeno emoční vazbou, to znamená, že to, co prožívá dítě, prožívá i matka a naopak. Jejich prožívání je propojeno a jedním.

Tato emoční vazba by se měla začít postupně, zhruba tak od 2,5 roku začít uvolňovat, aby došlo k vytvoření zdravé identity dítěte a aby se žena zase mohla vrátit k sobě a v jejím životě se mohl otevřít prostor pro to, kým skutečně je, po tom, přestala být jen matkou. Více k tomuto tématu doporučuji přečíst v knize Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem od Laury Gutman. Tato kniha byla a je pro mě základem k pochopení procesů, které nám uvnitř sebe sama role matky otevírá.

„Mezi dvacátým a třicátým měsícem se dítě začne vymaňovat z emoční vazby na matku tím, že o sobě začne mluvit jako o někom odděleném: . To je ideální chvíle, kdy má otec zasáhnout a ve správný čas narušit emoční vazbu, čímž osvobodí jak dítě, tak matku. Ženská tendence je vytvářet vazbu, muž má tendenci ji rušit. Proto když nastane čas, matka nedokáže separaci sama vyvolat.

Dítě se postupně mění v „já jsem“ a matka též znovu nabývá své „já jsem oddělená od dítěte“, čímž se opět navrací k předchozímu způsobu života, kterého se musela dočasně vzdát.“

Proč je důležité vědomě začít odpoutávat svoje děti z vaší emoční vazby?

Protože když to jako matky neudělá, vychováme závislé jedince, kteří se bojí žít život sami za sebe, z chlapečků se stanou 30-40 letí chlapečci, kteří stále žijí u maminky, která řeší veškeré jejich problémy, vaří jim, pere jim a má pocit, že má na ně stále jakési majetnické právo. Pro takovéto (záměrně nepíšu „muže“) je matka často důležitější než partnerka, nebo jí nechají velmi silně zasahovat do jeho vztahů.

Důležité je vědět, že je to právě matka, která musí své dítě v určitém věku na určité úrovni a v určité míře propustit, ale i to, že to je pro nás, jako matky, jeden z nejtěžším životních úkolů.

Tolik pro začáteční uvedení do problematiky, o které se vám ráda rozepíši více v nějakém dalším článku, pokud budete mít zájem.

V tom dnešním bych s vámi chtěla posdílet svůj osobní příběh a jeden můj hluboký s tím spojený s tím, že toto je můj individuální případ a u každé ženy-matky bude vždy odlišný tak, jak se lišíme ve škále našeho přožívání.

Začala jsem si více a více uvědomovat, jak je pro mého syna těžké mě nachat kamkoliv, na jakkoliv dlouho, odejít. Nejraději by byl pořád se mnou. Mně samotné to vždy trhalo srdce, když jsem si představila, že by po mě plakal ze strachu, že mu způsobím nějaké trauma nebo negativní přesvědčení o sobě sama, světu, míře lásky, kterou si zaslouuží.

Ale skutečně už zhruba od jeho 2,5 let jsem začala cítit, že už je dost velký, že má mozeček už vyzrálý na to, aby zvládl být chvíli s tatínkem, když si potřebuji něco zařídit a podobně.

Zkrátka jsem si uvědomila, jak moc to vše prožívám s ním a za něj, až mi nakonec začalo být více a více jasné, že jeho prožívání není nic jiného než odrazem toho mého! Není to můj syn, který se nechce odpoutat, který se bojí být beze mě. Jsem to JÁ a můj strach ho pustit, nechat ho osamostatnit.

Byla jsem nervózní, když jsem byla chvíli bez něj, jak to zvládá, nedovolila jsem si nikde zůstat déle, než jsem slíbila, že budu, měla jsem výčitky, pocit viny a neustálé vnitřní pnutí.

Zároveň jsem ale samozřejmě zoufala potřebovala čas pro sebe, kdy se dobít, zregenerovat.

Začala jsem tento strach a všechny pocity s ní spojené více pozorovat a zkoumat, odkud pramení. Jasně jsem vnímala, že se bojím toho, co už jsem zmiňovala výše a sice, že můj syn bude mít nějaký vnitřní deficit pozornosti, přijetí, blízkosti, traumata, přesvědčení…a ač bylo naprosto jasné, že tomu tak není, moje srdce to pořád bolelo a tak jsem si řekla, že přišel čas se na to podívat více do hloubky, co je za tím, a poléčit to.

Jak hluboká jsou zákoutí a cesty naší duše, emocí a mysli

Samozřejmě jsem si nejdříve myslela, že za tím s největší pravděpodobností bude moje vnitřní dítě a jeho bolest z opuštění, nedostatku pozornosti a příliš brzké odložení v dětství, téma spojené s mojí maminkou a tak nějak.

Cítila jsem, že toto určitě nedokážu vyčistit sama, protože se potřebuje uvolnit v proces, který se mi otevře a ne ho celý držet a vést. Proto jsem si domluvila Theta Healing s jinou ženou, která také dělá terapie a dovolila se nechat provést.

To, kam nás celý proces zavedl mě nepřestává fascinovat, protože to je něco, kam by mě moje mysl sama nepustila, co bych nevymyslela ani kdybych se na to snažila přijít do konce života! 🙂 Mým přáním a záměrem tohoto mého sdílení je ukázat vám spletité cesty našeho podvědomí a sílu techniky Theta Healingu a to, jak nám dokáže krásně pomoci s jakýmkoliv tématem.

Na začátku terapie jsem popsala všechny výše zmíněné pocity a daly jsme se do dolování toho, odkud ve skutečnosti pramení, protože problém, který řešíme, ve většině případů není tím primárním kořenovým problémem a má příčinu někde mnohem hlouběji.

A tak ano, skutečně jsme se dostaly až do mého dětství, do chvíle, kdy jsem tyto pocity, které řeším se svým synem, cítila poprvé (najednou mi bylo kolem 1-2 let) a k mému velkému překvapení se mi tam ukázal můj o rok mladší bráška.

Začala jsme to celé odkrývat. Ano, moje maminka mi sice říkala, že musím být teď rozumná a dospělá velká sestřička, ale mně to nevadilo, já se celým svým srdcem chtěla o brášku starat a napravit ty všechny chvíle, kdy byl po porodu odebraný a několik dní ležel sám někdy v nemocnici v inkubátoru. Najednou to vše začala dávat smysl.

Odkud se ve skutečnosti bere ten strach a neustálá péče?

Vzpomínám si, jak mi mamka jednou vyprávěla, že když jí ho pak vrátili z porodnice domů, měl na nose velký zaschlý strup, který se mu tam vytvořil tím, jak si neustále dřel nosánek o prostěradlo, jak hledal jí a její prso. Když se mi narodil můj syn Artur, vůbec jsem ho nedokázala dávat na bříško, protože to ve mně vzbuzovalo obrovský smutek a bolest, kterou jsem cítila za svého/spolu se svým bratrem z té doby, kdy byl osamocený hned po porodu.

Samozřejmě je těžké přenést osobní vnitřní prožitek do slov, ale v jednu chvíli mi tam došlo, že jsem v sobě už od začátku, co se bratr narodil cítila obrovskou povinnost a zodpovědnost se o něj starat a pečovat, ne ale z vnější uložené povinnosti jako starší sestra, ale z hloubi duši. A najednou jsem cítila, že to vede mnohem dál než je jen tento život. Že byl nějaký předtím, kdy jsem byla jeho matka a nezvládla jsem to. Nezvládla jsem se o něho postarat. Nezvládla jsem mu být na blízku, dát mu to vše, co potřeboval. A tak jsem navázala v tomto životě. Bylo tam tolik bolesti, tak obrovský pláč, který to ve mě spouštělo.

Všechen ten pocit viny, zklamání a bolest srdce. A uvědomění, že teď, když je můj bratr dospělý, a nemůžu mu tohle vše dávat a kompenzovat, dávám to Arturovi. Ale nemůžu to nikdy nasytit, nikdy by to nedošlo konce, protože to není ten příběh. Na určité úrovni bylo v mé mysli propojení mezi mým bratrem a mým synem.

Celá tato situace se mohla uvolnit a poléčit, teprve až když jsem (energeticky) poprosila o odpuštění svého bratra, svého syna a odpustila sama sobě.

Přišla obrovská úleva a pochopení i mnoho dalšího ohledně mého vztahu s bratrem i mým synem.

Zmizely pocity viny, strach, úzkost. Zůstal jen mír, láska, přijetí a osvobození.

Naprosto se proměnily všechny moje vnitřní pocity a s nimi i moje vnímání. Když jsem teď se svým synem, už tam vůbec nevnímám žádnou úzkost, pochybnosti, zda to beze mě zvládne a samozřejmě se tím uvolnil i on a jeho chování, schopnost mě pouštět.

Co bych vám ráda tímto článkem (a dalšími následujícími) chtěla předat je to, jak moc fascinující je naše podvědomí a že není třeba v něčem, co vás trápí, bolí nebo jakýmkoliv způsobem už zkrátka neslouží, zůstávat. Že to, co se vám děje v okolním světě je pouze odrazem vašeho vnitřního a že nad tím máte moc, jste toho tvůrci!

Ráda vás kdykoliv provedu soukromou terapií, ať už řešíte cokoli nebo vám pomohu dlouhodobě a do hloubky přenastavit váš život. Pro více informací pokračujte ZDE >>>

S láskou

Markéta

"Věnuji se propojování dospělých a dětí s přirozeným rytmem přírody prostřednictvím rituálů a tvoření. Navracím do vědomého života kolo roku a význam přechodových rituálů pro lidskou psychiku." Více o mně a mé cestě zde >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.