MŮJ PŘEDPORODNÍ PŘÍBĚH PORODU V 43+2tt

Většinou ženy sepisují svůj porodní příběh, já se rozhodla dát do slov náš předporodní, protože ten byl za mě a pro mě tou největší zkouškou.

Zkouškou, kterou jsem popravdě vůbec jako jeden z možných scénářů nečekala.

Připravovala jsem se na různé varianty porodu, ale to, že bych mohla přenášet snad nejdýl než jakákoliv žena v týhle republice, mě ani ve snu nenapadlo.
Naopak. Nějak jsem si říkala, že druhé dítě se může narodit klidně mnohem dřív než čekám a klidně i mnohem rychleji, než to první. Ani jedno se nestalo.

Artur, můj první syn, se narodil 5 dnů po oficiálním termínu, což je celkem takový fajn, žádný drama, takže jsem vůbec netušila, jaká šílená „zóna“ existuje tam venku, za hranicí 41.tt.

Do té doby jsem nikdy žádná čísla a termíny neřešila.
Ale když vás začne strašit vaše gynekoložka (šla jsem k ní po tom, co se stále nic nedělo, na kontrolu právě na konci 41.tt), ať si radši hned sbalíte tašku a jedete do porodnice; když vám vaše porodní asistentka řekne, že k domácím porodům chodí jen do 42.tt, tak prostě chca nechca nějak ty čísla začnete vnímat.

A já tak zjistila, že existuje právě jakási porodní kvóta, kdy do 42.tt musí být vaše dítě venku. I když je celé těhotenství zdravé a vy taky.

Prostě pak se očividně vaše tělo, které ho celou dobu vyživovalo a formovalo rozhodne, že ho zabije.

A to byla ta moje největší zkouška- důvěřovat, že nezabiju vlastní dítě tím, že mu dám absolutní důvěru v to, kdy se chce a potřebuje narodit, že ho nezabiju tím, že mu dám čas se dovyvinout tak, jak potřebuje, jak dlouho potřebuje.

Že mu nezpůsobím hned na začátku limbický otisk a zápis do jeho podvědomí, který mu celý život bude někde z hloubi našeptávat, že mu nevěřím, že s ním je něco špatně, že si nezaslouží čas, prostor a důvěru a dokonce i to, že život je nebezpečný a pocit, že ještě není připravený ho žít. To jsou totiž pocity a přesvědčení, se kterými se běžně setkávám jako terapeutka s klientkami při práci s Theta Healingem…

Vím, že předpokládaný termín porodu se může velmi měnit na základě výpočtů menstruace, její délky a pravidelnosti, ovulace, data početí atd. Že nakonec třeba vůbec nemusí jít o přenášení a tak. Jenže jak už je jednou to datum napsaný, je to jedno. Už s tím všichni pracují. A to i vaše hlava, ať chcete nebo ne.

Celé těhotenství jsem chodila ke své gynekoložce, kterou mám profesně i lidsky moc ráda, na pravidelné kontroly. Nepodstoupila jsem prvotrimestrální screening (šla jsem k ní až někdy mezi 2.-3.měsícem), ze kterého se nejblíže určuje termín porodu.

Měla jsem obrovskou radost, že už hned na začátku se mi podařilo sehnat porodní asistentku, které byla ochotna mi asistovat při druhém domácím porodu, tentokrát jsem si říkala, jak bude super, mít během něho zdravotnický dozor a nemuset zůstávat v určitých chvílích v nejistotě, zda je vše v pořádku-během i po porodu, což jsem u prvního bohužel neměla, protože jsem nesehnala žádnou PA, která by byla ochotna případně přijet k porodu 24.12., což jsem měla v průkazce jako předpokládaný termín- ať žijou termíny, ano! 😀

Rodila jsem tedy prvního syna doma neasistovaně a celý příběh si můžete přečíst na mém webu v e-knize „Zpověď ča-roděj-ky“.

Takže teď jsem si říkala ‚dobrý, vše máš připravený, domluvený, nachystaný, vše probíhá v pořádku a ukázkově, barák zrekonstruovaný, nová koupelna, další dvě místnosti, bazének půjčený, hlídání případně vyřešený, tělo fyzicky i psychicky podpořený, těším se…‘

Zhruba od 39.tt jsem už nebrala žádné klientky na terapie a prostě si začala dělat prázdný prostor, aby mohlo miminko kdykoliv přijít.

A ono se pořád nic nedělo.

Když jsem se na Vincenta v bříšku naciťovala, jak mu je, vždy tam byl pocit klidu a pohody. Když jsem se naciťovala, zda už se chystá narodit, vnímala jsem, že ještě dlouuuho ne, ale moje hlava to nechtěla přijmout. „Jak jako ještě dlouho ne? To jsem prostě asi špatně navnímala…‘

A opravdu, do 9.10., kdy se malý narodil bylo od 16.9. ještě hodně daleko…

Ani při prvním těhotenství jsem neměla v plánu porod, pokud by se nerozjížděl, nijak vyvolávat. Ta představa, že na miminko jakkoliv tlačím mi zkrátka nebyla příjemná.

Stejně jsem byla nastavená i tentokrát, ale se sílícím tlakem začala padat i moje přesvědčení, takže jsem nakonec paradoxně vyzkoušela všechny „babské vyvolávací rady“. Bylinnou napářku, masáž, shiatsu, maliník, sex, procházky, teplé vany, plavání v bazénu, cvičení, hýbání, chilli, skořici, svařák s chilli a skořicí, chilli se sexem…prostě všechno, co jsem kdy odmítala.

A víte, na co jsem u toho přišla? Vnitřních představ a očekávání se nejde úplně zbavit. Vždy tam někde budou. Není třeba s nimi vlastně bojovat. Protože je to pak právě jejich „pád“ skrze který se učíme a posouváme k hlubší moudrosti a pochopení života i smrti.

Pro uklidnění svojí hlavy jsem začala od 41.tt chodit +- každý třetí den do porodnice v Havlíčkově Brodě na kontrolu srdečních ozev a průtoků pupečníku.

Na té duchovní úrovni jsem udělala vše, co jsem cítila, že chci/mám udělat. Ve skutečnosti totiž nikdy nemůžete udělat „ještě víc“. Vždy totiž děláme nejlépe, jak dokážeme.

Prošla jsem nádherný předporodním rituálem a hlubokými momenty vnitřních vhledů a doteků božství, které nejde dát do slov. Poslední dny jsem silně cítila potřebu jít do kostela. Tam jsem v slzách poslouchala stále dokola píseň „Klid, mír a pokora“ a podařilo se mi to vždy alespoň na okamžik ucítit.

Ano, tisíckrát mě napadlo, že jsem to já, kdo to miminko drží. Kdo mu z nějakého důvodu na nějaké úrovni nedovoluje se narodit. Což mě dovádělo do těch nejhlubších trýznivých muk pocitů viny a zlosti sama na sebe. Že nevím, co ještě mám udělat. Co dělám špatně…Ty pocity se pak promísily i s naštváním na miminko, že mě takhle trápí, že mi záměrně tahle duše chce způsobovat utrpení a proč musím procházet opět takovou zkouškou odvahy a důvěry. PROČ?

Porod spouští dítě. Buď ve chvíli, kdy už je plně vyvinuto (kdy dozrají plíce) nebo když už se mu v děloze nedaří dobře. Cítila jsem to jako hlubokou pravdu. To znamená, že i když jsem měla „prý“ málo plodové vody a placenta začínala kalcifikovat (ne, vážně jsem si nemyslela, že tohle slovo budu někdy umět, že budu studovat, jak to ve skutečnosti s tím stárnutím placenty a úbytkem plodové vody je) věděla jsem, že miminko prostě ten porod spustí.

V den, kdy jsem byla 43+0tt jsem se vrátila z kontroly (ozvy i průtoky ok) z porodnice s tím, že na další už tam nepůjdu, protože míra nátlaku, vyvolávání paniky a strachu z jejich strany přerostla míru klidu z vyšetření, pro který jsem si tam jezdila. Jejich chování by vydalo na celý jeden článek, ale mám pocit, že všechny víme, jak to v českém porodnictví, založeném na strachu, chodí. Prostě zastrašování ohledně smrti dítěte i mě, hlášky o mojí nezodpovědnosti, nahlášení primáři, nátlak na okamžité zůstání v porodnice a nastoupení na vyvolávání atd. A i když je člověk velmi dobře poučen a informován o svých právech (na toto opravdu doporučuji FB skupinu „Podpoříte mne v osvětě?(Práva v nemocnici a AKTIVNÍ řešení stížností)„, tak to s vámi v tomto stavu dokáže zamávat.

A proto jsem se ten den rozhodla, že další kontrolu/y si zaplatím někde na klinici Prenatalu, bez udávání nějakých čísel. Zároveň jsem si na pondělí ještě domluvila online call Michaelou Kalusovou, která mi i před prvním, neasistovaným porodem, hodně pomohla.

Večer jsem navíc prošla 2 hodin Theta Healing čištěním s Veronikou Vernerovou, kde jsme prošly na všech úrovních vše, co by mohlo porodu a miminku z mé strany jakkoliv bránit.

To je velké téma, na kolik žena jakkoliv může miminku blokovat. Ale já si uvědomila, že i kdyby tomu tak bylo, tak stejně žena dojde vždy do bodu, kdy se to uvolní, kdy se stane, co se má stát, kdy dojde k tomu uvědomění, puštění, přijetí zkrátka čemukoliv, co je potřeba. Prostě do toho místa dojde a porod se spustí.
Varianta, že tam nedojde neexistuje. Vše má svůj Divine timing.

A tak po Theta Healingu přišla velká úleva a lehkost, a mě se večer opět spustilo silné píchání v čípku, které se ale opakovalo každý večer už skoro měsíc. Každý večer mi tak dávalo naději, že možná UŽ! Jen jsem se vždy ráno probudila a nic.

A tak jsem se ani tento večer neupínala k možnosti, že by to něco znamenalo.

Ale když jsem se probudila v 1 ráno a vnímala, že to pokračuje, zesiluje a že přichází mírné vlnky s rozestupem 10-15 min, mezi kterými už nestíhám ani usnout, věděla jsem, že tentokrát je to jiné.

PANEBOŽE! Já snad konečně rodiiiiiim!!!!!

A opravdu jo, ráno už to bylo jasné a v poledne to celé potvrdil ochod hlenové zátky.

Vše probíhalo v poklidu, začala jsem si doma v klidu vše připravovat a odpoledne pak odvezla Arturka k babičce na dobu neurčitou (tzn. nevěděla jsem, zda to budu cítit tak, že chci, aby byl u porodu). Nakonec u ní zůstal, protože jsem byla ráda, že jsem sama a mohu se soustředit jen na sebe, nedokázala bych se mu věnovat a vím, že on by měl o mě starost, když by byl u mého prodýchávání a postupně se zvyšujícího hlasového projevu…

Většinu času jsem trávila na míči, tancem, poslechem písniček a na matraci u kamen, kam mi chodil můj muž pravidelně přikládat, jinak jsem chtěla být o samotě, pak si šel už i lehnout, když začala noc.

O půlnoci jsem si napustila vanu s touhou, že třeba už pomůže miminku na svět, protože jsem začínala být strašně unavená. Ve vaně se ale kontrakce skoro vytratily, jak se moje tělo uvolnilo a já to chtěla spíš popohnat. (Porodní bazének jsem musela vrátit poté, co mi vypršela měsíční výpůjční doba a já stále neporodila :D)

V 1 hodinu ránu to bylo tedy nějakých 24 hodin a já začínala mít pochybnosti, zda je vše v pořádku. Vždy je to druhý porod, „ten je často rychlejší“, tělo si to už pamatuje. „Vždyť Artur byl touhle dobou už na světě.“ „Co když má miminko skutečně nějaký fyzický blok, který mu brání se narodit“…
Kontrakce začaly být už strašně silné a já vyčerpaná jako nikdy.
Poprosila jsem svého muže, aby byl už ve stejné místnosti se mnou, kdyby to už přišlo. Snažil se sice dál spát, i když to už moc přes můj řev nešlo.
Postupně jsem začala ztrácet fyzické i psychické síly, tak, jak to v té nejtěžší přerodové porodní fází bývá.
A tak jsem kolem 4 hodiny ráno, po konzultaci se svojí mamkou, která byla moje podpora na telefonu, rozhodla, že už dál prostě nemůže, že potřebuju pomoc…

Byl to stejný stav jako u předchozího porodu, přesně ta fáze, kdy je obrovsky důležité nějakou PA u sebe mít, aby zkontrolovala, zda je fyzicky vše v pořádku a podpořila psychiku.

A tak jsme vyjeli. Říkala jsem si, že to bude možná už trochu trapný, když znovu porodím v autě, ale ještě jsem Vincentovi pořád dávala tu možnost. Nevyužil ji a já si před porodnicí uvědomila, že se to vážně stane tam…

Ale tentokrát byl můj pocit z porodnice jiný. Necítila jsem OHROŽENÍ!
Přijížděla jsem tam totiž s tím, že potřebuji pomoc. Že už nemůžu. Už jsem vyčerpaná. Ta bolest je obrovská. Už nemůžu. Prosím, pomožte mi.
A v tom to celé je. Pokud se žena cítí v porodnici v bezpečí a vnímá, že jí tam pomůžou, tak je to pro ni to správné místo k porodu.
Já byla už v takové té fázi, kdy si myslíte, že umřete. V téhle fázi jsem si opravdu přála, ať to dítě ze mě klidně vyříznou, že mi je to už jedno, jen ať ukončí moje trápení- ano, zde v příběhu volně přecházím z romantiky a duchovna do syrové reality poslední fáze porodu.

A tak se ve mně velice mísily pocity, když mi na příjmu (kde jsem zrovna potkala PA a doktora, které jsem už znala z předchozích návštěv a kteří patřili k těm sympatickým!) po vyšetření bylo sděleno, že vše probíhá v pořádku, jen to chce ještě prostě počkat, až miminko dorotuje.

Uffff! Vše je v pořádku!!!

Cože? Jak jako počkat? Já už jsem na svém nejhlubším dnu! Dál to už nevydržím!

Panebože, co žena dokáže vydržet!
Vzali nás na velký pokoj s postelí a vanou, a byla nám dána absolutní svoboda v tom, kde chci další čas trávit. Nikdo nás zbytečně nerušil, PA přicházela občas na kontrolu, zda jsem v pořádku (když jsem odmítla preventivní kanylu, nebyl problém).
Zvolila jsem vanu a v ní strávila zbylou hodinu a půl.
Pamatuji si, jak jsem svému muži říkala, jak je možný, že tak malý človíček dokáže vytvořit tak velkou „bolest“- používám toto slovo, protože mi přijde, že vlastně nemáme to správné pro případ porodu, mě to prostě přijde tak obrovská síla (skutečně jak atomové bomby), že naše mysl to vyhodnocuje jako bolest, což je nejbližší podobný pocit, který zná.
A tak když mi po další kontrole PA řekla, že v této fázi, pokud bych chtěla, může provést dirupci vaku blan a miminko bude za 5 minut venku, souhlasila jsem s vidinou brzkého konce toho všeho.
Řekla, že v tom případě je potřeba přesunout se na postel a celé to provést na zádech při kontrakci.

Cože? Jak se mám vůbec pohnout z vany? Jak dojít k posteli? Jak si lehnout na záda?

No, k posteli jsem nějak došla, vylezla na ní na všechny čtyři a tak už zůstala. Ač PA čekala s proprietami, mě ta síla, která mnou procházela, nedovolila už se pohnout ani o centimetr.

A tak jsem skutečně během 5 minut, bez jakéhokoliv zásahu z venčí, opřená o skákací balón, s rukama kolem pasu mého muže, porodila za svítání, úplňkového dne v 6:40 ráno, ve 43+2 tt, 9.10. (namísto 15.9.) našeho druhého 4,6 kilového zdravého syna Vincenta 🤍🤍🤍

Ráda bych tedy tímto příběhem podpořila i další ženy, které se možná ocitnou v podobné situaci. A pokud jsi právě těhotná, dovol, abych tak učinila skrze TĚHOTENSKÉ AFIRMAČNÍ KARIČKY, která jsou na mém webu ke stažení ZDARMA >>>