I když se zabývám hlavně cykly ročními a měsíčními, čím dál více si uvědomuji významnost cyklů ŽIVOTNÍCH. Znáte to také? To vědomí, že jste na konci „něčeho“, ten pocit, že se to celé „uzavřelo“ a„naplnilo“? Takový ten pocit, kdy si jasně uvědomujete odkud jste vyšli, kudy jste šli  a že teď stojíte třeba na stejném místě, ale úplně jiní? Zkrátka pocit uzavření nějakého cyklu, kruhu, kola, ze kterého se vydáte na další cestu, jejích konec ještě zdaleka není vidět?

No a vlastně- má kolo konec?

MOJE SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

Právě jsme se vrátila z malebného ostrůvku Jersey, který leží mezi Francii a Velkou Británií. Byla jsem tam na svatbě svojí „sestřičky“.

Jani jsem potkala na vysoké škole a od začátku jsme obě cítily, že to není pouhé přátelství, ale že se našly dvě poloviny duše a najednou jsou kompletní. Občas mi i připadalo, že jsme jedna duše ve dvou tělech. Bylo totiž až neskutečné, jak jsme v různých fázích našeho života prožívaly to samé.

PŘÍBĚH SESTERSTVÍ

Klasický název „kamarádka“ vůbec nevystihoval to pouto, které se mezi námi vytvořilo. A tak jsme se prohlásily za sestry. Dokonce i moje mamka Jani „adoptovala“ za svou druhou dceru.

Vystudovaly jsme spolu bakaláře, odjely na čtvrt roku do Nepálu, já byla za Jani ve Francii, ona za mnou v Dánsku, pak jsme se přestěhovaly spolu do Prahy, ona začala studovat další vysokou, já školu života. A přitom jsme obě celou dobu snily o velké lásce. Hodně jsme se spolu kvůli tomu naplakaly, ale ten společný smích to vše vyvážil.

V roce 2015 si Jani řekla, že v létě by mohla odjet opět někam do ciziny pracovat. Hledala, hledala, ale žádné vhodné místo nenacházela a léto se blížilo. Až jsme se společnými hovory dobraly k tomu, že nemá co ztratit, když se sbalí a odjede prostě jen tak, s DŮVĚROU, že to nějak dopadne a že nejhorší varianta je, že se za týden z Velké Británie vrátí.

A tak Jani odjela do Londýna. První den, co tam tak bezprizorně chodila, potkala v parku jednu paní, dala se s ní do řeči a ta jí nechala u sebe první noc přespat. Ještě ten večer objevila Jani odpověď na inzerát ze čtyřhvězdičkového hotelu na ostrově Jersey, kam psala o pozici recepční.

Druhý den jí paní nechala u sebe doma ještě udělat skype pohovor s hotelem a další den Jani odletěla na Jersey pracovat jako recepční!

ÚŽASNÝ! Ale to je zatím jen úvod do toho hlavního příběhu.

Já jsem tam za ní na začátku září připlula (po mé týdenní pouti s batohem na zádech po pobřeží národního parku Pembrokeshire ve Walesu) na Jersey. Během týdne mi ukázala celý ostrov a vzala mě i do místní Zoo, což je ta slavná Zoo spisovatele Geralda Durella, jehož knížky jsme v dětství četla.

Řekla mi tenkrát, že by tam chtěla začít pracovat jako dobrovolnice. Úplně mě ten její nápad nadchnul! Cítila jsem v sobě něco velkého a významného, co jí to přinese. Obrovskou radost a pocit, že „TO JE MOC SPRÁVNÉ ROZHODNUTÍ“.

UZAVŘENÍ CYKLU

A teď, o 2,5 roku déle, jsem na Jersey znovu. Tentokrát jako svědkyně na Jani svatbě. On se totiž v té Zoo skrýval její budoucí manžel Nick, kterého tak dlouho hledala! A mohla ho najít, až když nechala tu vyšší moc nad námi jí za ním přivést.

A já cítím ono uzavření kruhu. Ještě více o to, že já jsem na tomto ostrově opět, ale o tolik jiná. A pak to požehnání, že nyní mám po boku tu svojí lásku, mého muže.  A Jani zase toho svého.

Ušly jsme spolu nádherný kus cesty, stály si po boku a byly si těmi nejbližšími osobami. A já teď tady cítím, že se náš kruh uzavřel, že se ukončila jedna krásná kapitola našeho života a s ní se samozřejmě okamžitě otevírá kapitola další.

I tato zkušenost a uvědomění mě dovedlo k uspořádání přechodového rituálu, ve kterém jsem se na chvíli zastavila a zvědomila, co se změnilo, kam se náš vztah posunul, že některé věci už nejsou a nebudou jako dříve a že je to dobře a že takový je život.

To je ta hořko-sladká krása ŽIVOTNÍCH CYKLŮ.