„Je venku! Byla to jízda! Napíšeme víc, až se z toho vzpamatujeme!“

To byla zpráva, kterou jsem ve 2 hodiny ráno, přesně 24 hodin po tom, co jsem ucítila první porodní vlny, odeslala svým známým.

Ono „vzpamatujeme“ bylo myšleno tak, že jsem tomu nemohla uvěřit. Tomu, že jsem porodila, tomu jak a kde, a zkrátka všemu co se za ten den událo. Říkala jsem si, že počkám do druhého dne do rána, až se probudím, jestli se mi to celé nezdálo. Jestli tam ráno skutečně ještě pořád to miminko bude.

***

***

Těšila jsem se, až všem povím ten Velký příběh, který mi už ten večer přišel úžasný a dokonce i vtipný. Byl to skvělý pocit cítit se po porodu užasle a pobaveně, komu se to poštěstí…

Jenže jak se detaily Arturova zrození šířily nejbližší rodinou, začala jsem z jejich reakcí tu radost a nadšení ztrácet. Pár dní po porodu mi nezbyla žádná (ano, přidala k tomu i spánková deprivace a frustrace moje i miminka, že stále z toho závěrečného adrenalinu čekáme, až se mi začne tvořit mléko).

Příbuzenstvu ze strany mého tatínka jsem dokonce dostala „zákaz“ říct pravdu. Druhá polovina byla zděšená, co jsem to za nezodpovědného a hazardující blázna. Sestra mojí maminky nás dokonce nazvala sektou.

To vše za to, že jsem RODILA DOMA SAMA.

***

Bylo mi najednou smutno. Smutno z toho, jak se může z takové radostné události udělat katastrofa a něco, o čem by se raději nemělo mluvit. Dodnes se o tom se mnou nikdo z mojí rodiny nebavil, můj porod se stal TABU. Tedy kromě mojí maminky, která celý příběh hlásá hrdě do světa.

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, zda mám tedy svůj porodní příběh dále sdílet, když je tak kontroverzní. Cítila jsem chvílemi i naštvání, že za kontroverzní je považováno to PŘIROZENÉ!!! Naštvání na všechny ty vyděšence, na společnost…

Nakonec ve mně ale stejně zůstával pocit, že mně takové příběhy před mým porodem moc pomáhaly a byla jsem za ně neskutečně vděčná, čerpala z nich inspiraci, informace, příklady, možné situace, postupy, řešení. A tak jsem se přeci jen rozhodla svůj porodní příběh sdílet a přispět tak zase ostatním ženám na této cestě já.

***

Došlo mi ale, že ho nejde napsat jen tak, do pár odstavců článku. Nešly by v nich přiblížit všechny ty pocity, emoce, okolnosti, strachy, procesy a rozhodování, které tomu předcházely.

Myslím, že by to bylo pro mnohé nepochopitelné- a myslím, že to tak pro mnohé zůstane i nadále, i přes to všechno osvětlování. A to je v pořádku. Jedním z mých hlavních přání je, aby na poli početí/potratů, těhotenství a porodů začal „kvést“RESPEKT. Víte, nemusíme se všichni chápat. Máme ty naše chápací orgány každý jinak naprogramovaný. Stačí respekt, úcta, lidskost.

A tak trvalo skoro tři a půl měsíce, než jsem to celé sepsala. Vznikla z toho tedy  50ti stránková e-kniha. Popisuji v ní svou cestu, názory a pohledy na život, ale i „nehezké“ formy sebe sama, realitu takovou, jaká byla. Je to zkrátka moje zpověď.

ZPOVĚĎ ČARODĚJKY.

***

E-knihu Zpověď čarodějky si můžete přečíst ZDE>>>

***

Přemýšlela jsem, zda by to neměla být spíše zpověď „čarodějnice“, protože třeba byrokracie po takovémto stylu porodu se honu na čarodějnice blíží celkem hodně. Minimálně u nás na maloměstě. Minimálně u nás v nejbližší rodině.

No a co teď? Knihu mám sepsanou. Mám ale odvahu ji sdílet? Možná si to představuji příliš romanticky, tak, jak jsem zvyklá z ženských kruhů, kde se vždy vzájemně vyslechneme, vyslechneme si své příběhy bez toho, aniž bychom si radily a nedej bože se odsuzovaly.  Sdílíme to radostné i to bolestné a třeba v našem příběhu uvidí jiná žena odraz toho svého. S takovýmto pocitem tuto e-knihu vypouštím do světa.

***

Artur se narodil 29. 12. a já tak určila cenu tohoto příběhu na 219 Kč. Ne proto, že bych na něm snad chtěla vydělávat- já už to největší bohatství mám– ale proto, že je pro mě velice osobní a intimní. Ráda bych, aby si ho tedy přečetli skutečně jen ti, koho zajímá více do hloubky. Aby byl více než jen odpovědí na řečnickou otázku „TAK CO POROD?“ (Pro ty by jako odpověď měl stačit tento článek.)

***

Ano, přiznávám otevřeně: o tom, co je v těhotenství a při porodu přirozené jsem vždy měla svou představu. A tu jsem si na vlastní tělo nyní i zažila. Zároveň se v životě řídím heslem: NEJLEPŠÍ RADA DRUHÝM JE VLASTNÍ PŘÍKLAD. Nikomu nic nevnucovat. Žít podle svého. A kdo se chce inspirovat, tomu se otevřou ty správné zdroje.

Kéž mohou všechna miminka- a jejich maminky (neboť při porodu se rodí noví lidé dva)- přicházet na svět v úctě, respektu a LÁSCE!

S láskou (větší o to jedno malé srdíčko)

*Markéta*

E-knihu Zpověď čarodějky si můžete přečíst ZDE>>>