Už dlouhou dobu ve mně zraje nutkání napsat nějakou publikaci zabývající se pláčem. Mám pocit, že co se slz a pláče týče, je ve společnosti třeba obrovské osvěty. Toužím vrátit pláči jeho emoční právoplatnost, toužím mu vrátit uznání a hodnotu, toužím ho zbavit nánosů tabu a vynést opět na světlo všedních dní z hloubek, do kterých byl zatlačen. Až jednou vznikne ministerstvo pláče, budu jeho velvyslankyní. Vyrazím do světa s papírovými ubrousky hlásat lidem: PLAČTE!

Před pár lety jsem zjistila, že plakat se MŮŽE! Byl to zatím asi jeden z největších AHA momentů mého života, po kterém se mi ulevilo tak moc, že musím říct, že se celý můj život rozdělil na PŘED a PO. Před tím= doba, kdy jsem si z různých důvodů myslela, že plakat se nesmí a že pláč je špatný a Po tom= kdy jsem si DOVOLILA začít plakat kdykoliv, kdy to cítím.

PŘÍBĚHY

Babička jde se mnou (z důvodu,který už si nepamatuji) k doktorovi na nějaký zákrok. Co si ale pamatuji je, jak říká: „Když nebudeš brečet, dostaneš potom žvýkačku.“ Ale já bohužel pláču. Přesto když vyjdeme z ordinace doufám, že žvýkačku stejně dostanu za to, že jsem zákrok nakonec zvládla. Ale nestane se tam. Žvýkačku nedostávám. Je mi smutno, které si pamatuji dodnes a hlavně pocit, že jsem ZKLAMALA, protože jsem brečela! Když brečíš, je to špatně.  Ty jsi špatně. První silný vzorec. Je mi asi 8 let.

**************************************

Je mi skoro 30 let, jsem se svým vlastním miminkem u paní doktorky v čekárně. V ordinaci nahlas pláče malá holčička, kterou čeká očkování. „Nebul, vždyť se Ti ještě ani nic nestalo,“ „konejší“ ji maminka.

*************************************

Stojím v kruhu asi 5o rodičů a dětí. Loučí se se mnou v mateřské škole, ze které odcházím na mateřskou dovolenou. Zpívají mi písničku a já jsem z toho moc dojatá a pláču. Po skončení za mnou přichází kolegyně a říká, že jí mě bylo líto, jak jsem tam stála a brečela a že mi chtěla nějak pomoc.

OD NAROZENÍ PLÁČEME

Nad otázkou pláče musím teď neustále přemýšlet hlavně proto, že má 3 měsíční miminko a pláč je jeden z jeho hlavních výrazových a dorozumívacích prostředků. Pláčem mi dává najevo, že je něco špatně, že je třeba něco změnit nebo udělat. Dává mi tím najevo, když má hlad. Dává mi tím najevo, když potřebuje vyměnit plínku. Dává mi tím najevo, když se mu chce spát. Dává mi tím najevo, že se mu nechce spát v kočárku, ale u mě v šátku. Dává mi tím najevo, že je mu teplo. Dává mi pláčem najevo, že už ho nebaví ležet v hnízdečku a koukat na předměty na hrazdičce. Pláče, když se lekne. Pláče, když chce být se mnou. A pak taky někdy pláče i přesto, že jsem odstranila všechny z výše zmíněných příčin.

Kdysi jsem někde četla, že je třeba rozlišovat u miminek pláč potřeb a pláč vzpomínek. Pláč potřeb, je všechen ten pláč, který jsem zmínila výše. A pláč vzpomínek je ten, se kterým si často nevíme rady. Vnímám ho jako potřebu očistit se od velkého množství emocí a přesycení vjemy, které miminko může za den prožít. Věřím, že spousta dětí vyplakává i vzpomínky na náročný porod.

BREČÍŠ? ZLOBÍŠ!

Nedokázala bych tedy proto nechat své miminko samotné někde„vybrečet“, protože vím, jaký hluboký otisk to zanechá na jeho prvotním představě o tom, jaký ten svět, na který nedávno přišlo, je.

Zkrátka, co je hlavní: pláč miminka má VŽDY nějaký důvod! Nedělá to „ z rozmaru; rozmazlenosti; dlouhé chvíle; aby si procvičilo plíce“ a já nevím co ještě za důvody napadá babičky, prababičky, tety, dědečky, strejdy a další ve chvílích, kdy Arturkovi říkají: „Nebřeč!; Ne ne ne, nebudeme brečet!; Nesmíš brečet!; Byl zlobivej a brečel.“ Vždy mě z toho píchne u srdce.

Když jsem se teď poprvé od porodu viděla s jednou mojí známou ptala se mě, jestli „je malej hodnej“.

„ Jak to jako myslíš, Ivet, jestli je hodnej? Vždyť takhle malý děti vůbec zlobit neumí.“

„No jestli nebrečí!?“

„ No brečí, když má důvod, ale to ho přeci nedělá zlobivým!“

Proč tohle celé píšu. Protože mi dochází, kde jsem já (a věřím, že i většina dospělých) přišla o schopnost plakat. Bylo to už tenkrát, prakticky hned od narození. Tato dorozumívací a úlevná technika nám byla postupně odebrána a odsunuta do šuplíku „zakázané“.

PROČ JE NÁM PLÁČ TAK NEPŘÍJEMNÝ

Jak nad celým tímto tématem přemýšlím, snažím se dopátrat toho, PROČ je nám pláč nepříjemný. Velký základ vidím v tom, že příroda to skutečně zařídila tak, že pláč miminka spouští v hlavě nějaký „čudlík“, který nám okamžitě velí mu pomoci- tedy odstranit příčinu onoho pláče, který se jinak stává po chvíli nesnesitelně drásajícím.

První 3 dny po porodu jsem neměla mléko, a musím říct, že v životě jsem se nepodívala na takové dno sebe sama, jako když mi Arturek ty 3 dny skoro pořád plakal, protože měl hlad. Jako by mě ten pláč rozežíral zevnitř. Nehledě na ty myšlenky o tom, jak hrozná jsem matka, jak mě nemá rád, jak jsem ho zklamala, protože ho nedokážu nakrmit, …NECHTĚLA JSEM, ABY BREČEL! Ale ani v těch nejzoufalejších chvílích, nevyspalá, ve 3 ráno, jsem mu neřekla, ať to nedělá. Věděla jsem a cítila, že má důvod. Věděla jsem, co je příčina, jen ji nedokázala momentálně odstranit. (Navíc já už pak brečela taky!)

NEBREČ, VŽDYŤ TO NIC NENÍ!

Myslím, že v tom je ten zakopaný pes. V tom, že se dětem od mala odepírá právo na jejich emoce. Myslím, že to je i důvod, proč se pak jako dospělí tolik nevyznáme ve svých pocitech a vztazích. Protože nám tenkrát, když jsme spadli a hrozně nás to bolelo nebo jsme se jen lekli, říkali: „Nebreč, vždyť to nic není.“  Úplně cítím ten zmatek v dětské hlavičce: „Jak to, že to nic není? Vždyť to bolí!

Několik let jsme pracovala v lesní mateřské školce a setkávala jsem se tam s tím velmi často.

Emička byla smutná, protože se jí stýskalo po mamince. Většinu dní se jí to nestávalo a hravě se zapojovala do kolektivu. Ten den si ale hrát nechtěla, ač se jí kolegové snažili jakkoliv zabavit nebo vysvětlit, že po obědě a spinkání zase maminka přijde. Když pak Emička přišla za mnou, že se jí chce plakat, protože se jí stýská, řekla jsem jí, že je to v pořádku, že to úplně chápu a ať si klidně popláče, že pláč je léčivý a pomáhá. Skutečně u mě chvíli plakala, tak dlouho, jak potřebovala a pak si šla normálně hrát s ostatními.

Neberme dětem jejich emoce! Pomozme jim se v nich orientovat! „Ty pláčeš, protože Tě to asi hodně bolí, viď?“; „ Ty pláčeš, protože se té injekce bojíš, že ano?“ ;„Ano, Arturku, máš hlad, už to jdu napravit.“; „Ano, jsi unavený a bylo toho na Tebe hodně, to úplně chápu.“; „Ano, děkuju, že mi svým pláčem dáváš krásně najevo, že je něco špatně.“; „Ano, miluji Tě, i když pláčeš!

Víte co pomáhá nejvíc? Tedy aspoň mně? Představit si, co bych chtěla v té situaci slyšet já. I dnes, jako dospělá, často pláču. Vlastně pláču tak často, jako se směju. A myslím, že i to je jeden z klíčů k vnitřní harmonii.

ŽENA JE VODA

Důležité pro mě bylo i uvědomění, jak moc důležité je pro mě pocit, že jsem PŘIJÍMANÁ, i když brečím. Je to nesmírně léčivé a zpětně to hojí rány z dětství, kdy jsem „nemohla.“

Jednou ze zásad ženského kruhu, kterou jsem se naučila, byla právě to, že pláč je legitimní. A že ženu, která pláče, není třeba konejšit a utěšovat. Naopak. Dát jí tu důvěru, že to zvládne, dát jí prostor a PŘIJETÍ. Uvědomila jsem si, že po tom touží každá duše. A nemyslím jen ta ženská.

Ano, je pravda, že žena má k pláči mnohem blíže. Žena je voda. Žena plyne. Žena je emoční, citová. Žena občas cítí bolest celého světa.

Jsme nádoby a slzy jsou posvátná a léčivá voda. A každá voda potřebuje plynout. Pokud neplyne, pokud nádobu, rybník nebo přehradu jenom plníme, jednoho dne přeteče a bude z toho zničující povodeň.

U nás žen je třeba navíc brát na zřetel naši cykličnost, během které se naše emoční citlivost mění, a jsou fáze, kdy se slzami potřebujeme očistit více, než v jiných. Řekla bych, že my ženy dokonce pláč bytostně potřebujeme.

 A pláčem se samozřejmě nemyslm jen ten ze smutku a bolesti. Často pláču, když mě něco dojme nebo když cítím hluboké štěstí. (A ano, jak úlevné je dovolit si plakat nad reklamou s koťátky a štěňátky!!! )

A když toto vše pochopíme, když pochopíme, že slzy přichází a odchází jako počasí na obloze, můžeme to pomoci pochopit našim mužům, partnerům, manželům. Já mám to štěstí, že mohu před svým mužem plakat a on mě nepovažuje za „hysterku dělající zbytečné scény“. Vysvětlila jsem mu- a on to nejen že pochopil, ale i hluboce přijal- že můj pláč není špatně. Že plakat potřebuju tak často, jak to cítím a že často ani nepotřebuji, aby se jeho příčina nějak odstraňovala. Že od něho nepotřebuji žádné řešení. Že jediné, co potřebuji je, aby mě v tu chvíli MILOVAL. A aby NEODCHÁZEL.

A je to skutečně moc krásné, když v sobě partner tuto sílu najde. Když ji najde i přes to, že muži se většinou (ženského) pláče bojí. Možná proto, že nikdy neviděli svou maminku plakat…

 

Jednou jsem před dětmi v práci dojala k slzám.  Johanka se divila, že pláču. „Moje máma nikdy nebrečí.“ A co vy? Pláčete před svými dětmi?  Podle mě je to pro ně velice důležité v rámci učení emoční inteligence. Ano, nechceme, aby se naše děti trápily naším trápením. Ale děti jsou velmi moudré. Když si dovolíme před nimi plakat a zároveň jim vysvětlíme důvod proč brečíne a ujistíme je, že s nimi nemám ten pláč nic společného a že z toho tedy oni nemusí být smutní, pochopí to a dá jim to zdraví základ a orientaci ve světě emocí. Aha, máma brečí, protože je unavená. Aha, máma brečí, protože jí dojal můj úsměv. Aha, máma brečí, protože loupe cibuli. Aha, máma brečí, protože si neporozuměla s tatínkem.  Aha, máma brečí, protože má radost. Aha, pláč není špatně!

Zkrátka, dovolme si plakat. A dovolme to i našim dětem. Dovolme plakat svým mužům, maminkám a prostě komukoliv, kdo to zrovna potřebuje. Protože:

Brečím = Cítím, tedy jsem!

S láskou k pláči

*Markéta